Břízy byly už od dětství moje nejoblíbenější stromy. Hrozně se mi líbila jejich bílá, černě zdobená kůra a jemné lístky, které jim elegantně pršely ke kořenům. Nic na tom nezměnil ani fakt, že naši jedinou břízku na zahradě rodiče trochu potupně určili za čůrací místo pro psa. Když jsem se tak u Marie Úlehlové-Tilschové dočetla, že se z nich kdysi získávala míza, okamžitě mě to zaujalo. Nemohla jsem ale vymyslet, kde bych nějakou tu břízku sehnala a vyzkoušela to osobně. Při stáčení mízy někde v lese bych si koledovala o problém s vlastníkem a navíc bych ani neměla jistotu, že nádobu po pár dnech najdu na svém místě. Pak jsem si to jednou na chalupě vyšla ke slepicím a … byly tam! Asi šest mladých břízek si to nerušeně rostlo mezi slepičincema, bez zájmu okolí a do té doby i mojí osoby.

Celý rok jsem pak čekala na příhodný okamžik, protože míza se dá stáčet jen brzy na jaře. Dny musí být teplé a noci ještě hodně studené, to rozpohybovává mízu pěkně nahoru do větví. V případě našich břízek činilo vhodné okénko pouhé dva týdny. Dál už to není tak složité. Strom jsem nařízla tak, abych se nožem dostala pod kůru. Některý strom a místo na kmeni nedaly skoro žádnou mízu, jinde zase míza vytékala slabým pramínkem. Nejlépe se mi dařilo, když jsem zespodu nařízla horizontálně rostlou větev a zavěsila pod místo řezu kyblík. Co si ale budeme povídat, většina břízek nemívá zrovna rozložité větve, takže přišly na řadu i plastové kohoutky s připojenými hadičkami, které jsem nacpala do dírek v kmeni.

No a teď k samotné míze. Vzhledově se nijak nelišila od vody – jednoduše čirá tekutina, sem tam s bublinkou vzduchu. Chutnala ale zcela neobyčejně. Takhle nějak si představuji živou vodu z pohádky! Vím, že popsat její chuť jako “čerstvou” není úplně ideální, ale neumím to vyjádřit jinak. Kromě toho byla znatelně nasládlá a když jsem se hodně snažila, zaznamenala jsem na jazyku jemnou chuť lýka. Míza se sbírá nejlépe přes noc, takže jsem si pro ni zašla až pozdě ráno před obědem. Sluníčko ten den docela připalovalo a já si to seděla nad slepičí ohradou, výhled do korun stromů, a pomalu ucucávala svoji živou vodu. Byl to moc krásný okamžik, všechno okolo se probouzelo k životu a já jsem se cítila blízko k přírodě jako nikdy.

Míza je bez éček a konzervantů a barviv, což ovšem také znamená, že nevydrží věčně. Po přibližně dvou dnech se v závislosti na teplotě okolí zakalila do mléčna a začala mi kvasit. Dočetla jsem se, že takto zakvašenou mízu si dříve lidé uchovávali po celý dlouhý rok. Mně však chuťově připomínala jablečný ocet a na lepší příležitost bych si je tedy rozhodně neschovávala. V mrazáku ale vydrží hezky sladká i do podzimu. Obsahu cukru se dá využít nejen na octové, ale taky alkoholové kvašení. Ráda bych do jara nastudovala, jak na to, a zkusila pak vyrobit svoje vlastní březové víno. Kromě toho by se z břízy dal vyrobit i sirup, ale míza není tak sladká, takže by i na malé množství sirupu padlo pěkných pár kyblíků mízy.

Všem budoucím experimentátorům přeji mnoho zdaru a raději připomínám, že stromky by se měly nařezávat šetrně, každá bříza pouze jedenkrát, a ranky by se měly po celé akci ošetřit latexem.