Na cestování mám ráda, že mě okamžitě přemístí do jakési virtuální reality, ve které alespoň na chvíli neexistuje zástup pacientů se všemi svými neodkladnými potřebami, šedivá mlha, která mi jinak zpříjemňuje každodenní cestu do práce, nebo blížící se zkouškové období.

Naše letošní virtuální realita se nacházela v guatemalských horách. Představte si kousek země, kde se zastavil čas. Lidé tady bydlí v dřevených domcích s hliněnou podlahou, vodu mají přivedenou k jednomu betonovému umyvadlu, a veškeré vaření se odehrává na velké peci, pod kterou se každý den zapaluje oheň. Už za pár dní pochopíte podstatu místní gastronomie, která lavíruje mezi fazolemi a několika druhy kukuřice. Aby totiž byla změna, jednou se udělají placky z bílé kukuřice a podruhé ze žluté nebo z černé. Každý nám tvrdil, že všechny druhy chutnají stejně, ale já si myslím svoje – nejlepší je prostě černý druh!

Každé ráno se začíná hodně sytou snídaní, ve které nechybí fazole, rýže a tortily. Chcete mít přece dost síly pro práci na poli. K tomu se podává něco na způsob kávy – ve skutečnosti hnědě obarvené vody, která víc než po kafi chutná po kukuřici. K obědu se můžete těšit zase na rýži, tentokrát s bramborem místo masa, a když budete mít velké štěstí, objevíte na talíři i trochu zeleniny nebo míchaných vajíček. K tomu zase tortily, jídlu bez tortil se tady prostě neříká jídlo. Na večeři nečekejte kdovíjaké hody, žádná práce na poli = žádný nárok na jídlo. Většinou dostanete vývar se zeleninou a kuřecím pařátem. A tortily. Samozřejmě.

Vlastně je to strava podle všech výživových doporučení, akorát poněkud jednotvárná. Ale i tady se dokážou odvázat. Možná i nějakou tou zabijačkou, neměla jsem tu čest. Na co jsem ale narazila osobně, byly tamales. V zásadě je to zase kukuřice, jak jinak, ale tentokrát se vezmou kukuřičné listy, které se naplní moučnou směsí s bylinkami (nebo čímokoliv jiným) a uvaří nad párou. Rada na závěr: ten obal z kukuřičných listů se nejí! 🙂