Moji rodiče se nikdy nebáli experimentu. Zatímco můj manžel vyrůstal na české klasice – ptáček s rýží, UHO se špagetami (v jejich rodině se UHO vyslovuje se znatelnou vřelostí v hlase) a máslové dorty – u nás letěly lasagne, burritos a tiramisu. Ono se to nezdá, ale na naše malé severočeské městečko devadesátých let to byl docela odvaz.

Všechny experimenty se vždycky povedly, neboť oba rodiče jsou perfekcionisticky důslední a k vaření přistupují promyšleně a se zodpovědností. Až na jeden jediný pokus, který tím natolik vyniknul, že na něj vzpomíná celá naše rodina – a tím byl masový špíz se zeleninou a pečeným banánem. Tehdy jsme totiž nikdo netušili, že existuje ještě nějaký jiný druh banánu než ty dlouhé a žluté, dovážené Chiquitou a s malinkou samolepkou, která se pak objevovala přilípnutá pod stolem v kuchyni.

Tam, kde roste banán asi tak stejně jako u nás jablka, ale vědí svoje. Jako třeba v Guatemale. Banán normální, žlutý se jí syrový a plantain, zakrslá zelená verze, je určený na vaření. Má v sobě totiž hodně škrobu, takže zasyrova většinou nic moc. Při vaření vám z něj na druhou stranu nevznikne žlutá kaše.

Takhle vypadá smažený plantain, jak si ho připravují v Guatemale – sladko-slanné lupínky, které se podávají s lehce zakysanou smetanou. Hranolky se můžou jít zahrabat.