Když trávíte odmala nezanedbatelnou část prázdnin v blízkovýchodních zemích, začnete si tam připadat jako doma. Sem tam zaslechnete jako ozvěnu rytmus exotických písní, doma si začnete pálit kadidlo a ke svačině spořádáte pravidelně misku hummusu s plackou chleba. Je mi jasné, že to není úplně populární tvrzení – koneckonců, pro moje rodiče jsou to i po těch letech stále “oni”. Stačí ale intenzivnější působení během kritických dětských let a vaše děti budou navěky poznamenány antixenofobismem. Moje sestra zrovna dvakrát nevaří, ale turecký pilaf z bulguru je její majstrštyk. A pozor, zvládá zazpívat hlavní song z Yahşi Batı – Evlilik Düeti (o tom se tady asi rozepisovat nebudu, to je totiž nepřenositelná záležitost!)

Biryani je ovšem indické jídlo, tak proč se tady rozněžňuji nad tureckým filmem a hummusem? Ve skutečnosti totiž vzniklo mezi indickými muslimy. Ti se potom rozhodli vyjet do Emirátů a pracovat tam jako ta nejlevnější – a pro místní nejpodřadnější – pracovní síla (jak to asi musí vypadat v Indii, když se jim to pořád vyplatí). S sebou si vzali kromě vzpomínek i biryani, a tak právě v Emirátech jsme na něj narazili na každém kroku. To mě na tomhle jídle prostě baví – indicko-muslimská menšina si ho odveze do muslimské země, kde je stále menšinou, a udělá z něj veskrze populární většinovou záležitost. Tady máte neumělé foto a lehce upravený recept (BBCgoodfood):